Dojmy z mistrovství světa

Sprint

sprint_chyba Mistrovství světa začalo sprintem. Ranní kvalifikace vedla skanzenem a příměstským lesem protkaným sotva znatelnými pěšinkami. Lesní části závodu jsem se nejvíce obával, ale naštěstí se mi trať podařilo zvládnout jen s drobným zaváháním. Na postup to stačilo v celku s přehledem. Finále bylo dost odlišným typem závodu. Většina tratě vedla městskými ulicemi, menší část pevností nad městem a přilehlým parkem. Trať byla hezká se zajímavými volbami postupů. Závod ale nesmírně degradovalo to, že velká část závodního prostoru nebyla embargovaná, a bylo ji tedy možné procházet jako „turista“. To spolu s volně dostupnými podklady na internetu jako jsou letecké snímky, 3D prohlídka města nebo plán pevnosti, zbavilo závod jakéhokoliv momentu překvapení. Mezi jednotlivými volbami postupů byly navíc minimální rozdíly (mají takové volby smysl?) , a tak to byl jeden z nejvyrovnanějších závodů v historii. Váhání při postupu do pevnosti a jedna 15 vteřinová chyba (na obrázku - zeleně vítězný Muller, oranžově já) mě odsunuly na konečné 13. místo. Vzhledem k tomu, že sprint není moje hlavní disciplína, jsem byl s výsledkem spokojen.

Long

Kvalifikace na long a na middle byly nejhezčí závody na MS. Jako jediné totiž vedly pro okolí Trondheimu typickým bažinatým a skalnatým terénem. Trať jsem oběhl v podstatě bez jediné mapové chyby, ale kvůli ztrátám na dlouhých postupech z toho bylo až 5. místo. I tak mi závod dodal mapové sebevědomí, protože na mapově nejnáročnějších kontrolách jsem na nejlepší neztrácel, a taky jsem měl pocit, že na dlouhých postupech můžu ve finále výrazně zrychlit.

Finále longu pak bylo velkým zklamáním nejenom kvůli výsledku, ale taky kvůli trati a terénu. Už po zveřejnění prostoru závodu bylo jasné, že vše je podřízeno médiím, divákům a sponzorům, a poběží se v nezajímavém příměstském lese. Až do startu závodu jsme ale věřili, že stavitel tratí alespoň trochu využije zajímavější pasáže na severozápadním okraji závodního prostoru. Nestalo se, a tak se „královská“ norská klasika běžela z velké části po pěšinách a cestách, v prokáceném lese a ani dohledávky kontrol nebyly až na pár výjimek nijak záludné. Rozhodující bylo zejména nebát se běžet hodně rychle i v místech s malou viditelností, pořádně to rozbalit na dlouhých postupech a do kopců, a částečně i zvolit správný postup na pár delších postupech. Jinak to byl ale orientačně i fyzicky podprůměrně náročný závod. Bohužel jsem byl mentálně nastavený na úplně něco jiného. Běžel jsem příliš opatrně, abych neudělal chybu, což ale bylo v tomhle závodě zbytečné. Taky bylo potřeba to od začátku rozběhnout pořádně rychle, nebyl důvod šetřit síly, protože vítězný čas byl pouhých 92 minut. Ve dvou třetinách závodu mě doběhl Nordberg o 8 minut a bylo mi jasné, že dnes to nebude ono, aniž bych v tu chvíli věděl proč. Zařadil jsem se pokorně za něj a doufal, že pokud s ním doběhnu, bude to alespoň výsledek někde kolem 15. místa. Bohužel po dvou kontrolách jsem si ťukl kolenem o kámen a v návalu bolesti jsem zastavil a chvíli váhal, jestli budu moci v závodě pokračovat. Po chvíli jsem se pomalu rozběhl a šlo to, Nordberg byl už ale v nedohlednu.

Štafety

Kluci na prvních dvou úsecích odvedli skvělou práci, a tak jsem měl opět možnost se na posledním úseku poprat s těmi nejlepšími o umístění na bedně. Gueorgiou za to hned od začátku pořádně vzal, a tak dotažení malého manka na čelo závodu katapultovalo můj tep do závratných výšin. První kontrolu jsem našel s pomocí Novikova a velkou dávkou štěstí. Dál to šlo dobře, fyzicky jsem se cítil nejlíp v průběhu MS, hlavně do kopců a po tvrdém jsem neměl problém tichošlápkovat vedoucí skupiny. Musím ale přiznat, že si vůbec nedovedu představit, že bych byl schopný běžel takto rychle sám. Krušné chvíle přišly na kontrolách 12-15. Tady byl terén o poznání severštější (měkčí) a začal jsem mít pochybnosti, jestli to vydržím až do cíle. Časově hodně rozdílná fársta na 13. kontrole konečně trochu roztrhala skupinu, bohužel ale v můj neprospěch. Na dlouhém postupu na patnáctku jsem prožíval největší muka. Běžel jsem za Lundanesem, který zvolil postup přímo přes louku na kopci kde jsem ho už málem pustil. Těsně před průběhem shromaždiště jsem měl výrazně delší fárstu (zhruba o 40s), do které jsem běžel s Mertzem a Fraserem, zatímco Lundanes si díky kratší fárstě v pohodě doběhl pro stříbro. Při průběhu shromaždištěm jsem zjistil, že pořád bojuji o třetí místo. Do cíle už to bylo kousek a zbytek tratě už byl pro všechny stejný, vypadalo to na spritový souboj na doběhu. Na kontrolu 23 se ale Mertz vydal rovně. Já jsem měl již dopředu připravenou obíhačku zleva po cestě. V daném okamžiku jsem byl přesvědčený, že to bude rychlejší. Bohužel opak byl pravdou, na kontrole jsem byl o dost později a sen o štafetové medaili se v tu chvíli rozplynul.

Klíčové momenty na GPS: relay

Co chybělo k úspěchu

Řekl bych, že zejména sebedůvěra v mé mapové schopnosti v daném terénu. Neudělal jsem sice téměř žádnou větší mapovou chybu, ale bylo to za cenu přílišné opatrnosti a váhání při každé sebemenší nejistotě. Již z MS ve Švédsku v roce 2004 jsem měl podobnou zkušenost - závod bez větších chyb, ale v cíli ztráta 8min na prvního. Říkal jsem si tenkrát, že takový závod už nikdy běžet nechci, bohužel na letošním longu tomu tak opět bylo. Problém vidím také v mapové přípravě, protože většinu tréninků jsme v Norsku absolvovali v mnohem náročnějším terénu, kde větší opatrnost s mapou byla na místě. Neosvojil jsem si schopnost správné generalizace mapy, ale spíše precizní čtení všech detailů, což je v závodním tempu pomalé. Také jsme v rámci přípravy neběželi žádný závod, ani rychlý trénink nemůže skutečné závodní nasazení zcela nahradit. Můj názor je, že v budoucnu je třeba se výrazněji zaměřit na generalizaci mapy a na držení směru, a to vše nacvičovat v hodně vysokém nejlépe závodním tempu. Taky je třeba věnovat se každému detailu vedoucímu ke zlepšení a nenechat se uspokojit a ukolébat například vítězným tréninkem na soustředění s reprezentací, protože světová špička je v podobných terénech bohužel někde jinde.

Archiv